Ve filmové databázi se objevil nový přírůstek – dokončený dokument Záhada lokálek 2. Dílo však není atraktivní pouze pro zájemce o dopravu, slouží jako názorná ukázka správních a politických procesů v zemi, užitečná pro každého, kdo by neuspokojivou situaci ve svém okolí chtěl změnit. K jeho předpremiérovému promítání jsem se uchýlil na konci září 2021 pro okruh dopravních odborníků, pro něž jsem organizoval seminář o stavu současné veřejné dopravy v ČR.

Vzhledem k tomu, že film má poměrně zásadní přesah (jak to bývá cílem dokumentů), není smyslem komentáře hodnocení jeho vizuálních či zvukových kvalit (obojí bylo koneckonců více lidmi hodnoceno jako profesionální výkon na vysoké úrovni), chci se však věnovat stránce dramaturgické.

Film je oproti svému předchůdci zaměřen na rozbor jedné tratě – jedné situace, jedné skupiny konkrétních obyvatel v okolí. Zde docházelo k postupné erozi jízdního řádu, v nadsázce i pokusům k vyštvání cestujících z vlaků (jak bychom měli nazvat 45 minut bezdůvodného stání v jedné ze stanic). Provoz se podařilo zastavit před více než dekádou.

Dokumentaristka dává shodný prostor oběma stranám konfliktu – jak lidem, jimž byl oblíbený způsob dopravy odebrán a bojují za jeho navrácení, tak úředníkům předkládajícím důvody, proč je opětovné spuštění neefektivní či nemožné.

Jako občanský aktivista v oblasti dopravy se pravidelně setkávám s nepochopitelnými projekty. Nevím, jak jinak bych označil nový nátěr PID než jako fascinující neschopnost jeho tvůrců. Nevím, jak jinak bych nazval projekt stanice Černý Most než jako neuvěřitelnou ignoranci jeho architektů a schvalujících urbanistů. Stejně tak mohu nahlížet na design tramvajové trati na Barrandov. Každý z nás ve svém okolí vidí příklady neuvěřitelného rozhodování, jež od počátku zjevně musí být špatným řešením situace. V dopravě jsou tato selhání ještě výraznější, každý, i člověk oborem zcela nepolíbený, je vnímá při každodenním přesunu do práce či za zábavou.

Právě v tom spočívá největší přidaná hodnota dokumentu. Režisérka dává stejný prostor oběma stranám, lze tedy v přímém přenosu sledovat argumentační pevnost jejich názorů. Když jsem promítání objednával, setkal jsem se s názory, že „lokálkáře“ na odbornou sešlost nemám vpustit, chceme odborně mluvit o organizaci a plánování, nikoli nostalgicky vzpomínat na to, kdo nám kde sebral jaký vláček, a poskytnout tím prostor jednostranně zaměřeným aktivistům bez odborných podkladů. Faktem je, že každý nositel takového názoru jen zůstal nevěřícně zírat a svůj postoj přehodnotil. Dramaturgie filmu je velmi chytrá – nejedná se o žádný apel či jednostranný sestřih upřednostňující jednu ze stran konfliktu, avšak o pouhý výsledek letitého sbírání informací. Tím, že situaci nepředkládá zaujatě, umožní každému divákovi vidět ohromující rozdíl mezi pravdivostí argumentů stran.

Situaci v okolí tratě jsem se v minulosti věnoval. Na jedné straně stojí obyvatelé, pro něž se jednalo o zásadní výhodné spojení, a v posledních letech i kraj jako objednatel dopravy, jenž se snaží podniknout všemožné kroky pro obnovu provozu. Na druhé straně stojí neodbytná správa železnic, která vždy dokáže najít nový argument, proč obnova možná není.

Někdy se dostáváme až do absurdna. V situaci, kdy je doprava téměř spuštěna, na trať náhle spadnou kameny z nedaleké skály. Jakou částku by stálo odstranění těchto kamenů a obnovení jinak zcela funkční tratě? Správa železnic tvrdí, že se jedná o stovky milionů. Divák vidí, že se zcela očividně jedná o akci pro jednu partu chlapů na víkend.

Ale i Správa železnic v dokumentu dostává maximum prostoru pro obhajobu svých argumentů. Čím déle divák jejich představitele sleduje, tím více si musí být vědom nesmyslného plácání bez jasných podkladů, často popírajícího slova vyřknutá před několika měsíci. Nestačilo prostě říct: „Požadavkům veřejnosti a politiků vyhovíme, jedná se o drobnost.“ Místo toho se řečníci zaplétají do neuvěřitelných argumentačních sítí připomínajících svou nekonzistentností snad jen obhajobu slaboduchého viníka trestného činu při výsleších policie a soudu. „Já to nebyl. To takhle nebylo. To nejde. Paní mi dvacetkrát spadla na nůž. Přiletěli Marťani a ukradli to.“

Přiznám se, že mne situace před několika lety dohnala k příspěvku na sociálních sítích. Reagoval jsem na Piráty z Děčína argumentující, že nejlepším řešením situace bude koleje zasypat a místo nich postavit cyklostezku. Tehdy jsem nevěřícně uvedl, že musí být zaplacení nebo totálně vymazaní. Sesypala se na mne horda jejich příznivců s vágními argumenty a žádostmi o omluvu. Jenže ať už jsou ti správní modří, žlutí nebo třeba Piráti, pokud s transparenty pochodují proti lidem, nelze jim to odpustit.

Je tedy velmi poutavé sledovat snahu aktivistů podpořenou sjednoceným veřejným míněním a komunálními politiky. Nejsem si jistý, zda v současném mediálním prostoru existuje lepší ukázka nemožnosti nevyhovující situaci změnit. Bezmoc v postavení proti vládnoucímu státnímu molochu diváka nutí se do místa vydat a pomoci. A pokud se to vydaří – a příběh Kozí dráhy po dekádě bojů získá příznivé rozuzlení, stejně zůstaneme s pocitem – proč to nešlo dříve, lépe, snadněji?

Přiznávám, že delší úvod snímku možná odradí a diváka neudrží. Má však své opodstatnění – i boj lidí za jejich práva trvá přes dekádu. Právě možnost postupně sledovat veškerý vývoj situace je jednou z přednostní snímku. Možnost pozorovat žádosti obyvatel a repliky Správy železnic, jež se jako sopel postupně nabalují a zvětšují do míry, jež by soudného člověka dávno zadusila, zanechá v divákovi nejsilnější dojem. O to tvrději pak dopadá uvědomění, že ačkoli je situace jednoznačná, nemáme dostatek možností pro její řešení.

Dokument to zcela jednoznačně a velmi citlivě předkládá. Proto stojí za zhlédnutí každému, koho současný vývoj společenských událostí v České republice zajímá.

Radim Botek, 17. 1. 2022